ÚDAJE O ZVÍŘÁTKU
Pohlaví: kocour
Věk, ve kterém k nám přišel: 17 let
Zbarvení: mourek
Místo nálezu: Praha – západ
Současný zdravotní stav: vyhublý, porucha ledvin, příjmu potravy, kožní problémy, poranění
Depozitum: Praha 3 – Žižkov
Kastrace: ano
Vakcinace: ne
Antiparazitika: ano
Léčba:
Krmení: kuřecí maso, tvaroh, konzervy, granule ProPlan

Charakteristika:
Makarón je snad NEJUBOŽEJŠÍ A NEJZBÍDAČELEJŠÍ kočička, která se kdy do naší péče dostala. Kocourka našli naši dobrovolníci při jedné večerní cestě v okolí Prahy. Makarón seděl u kolejí u silnice a zoufale čekal na pomoc. Náhodou jsme si ho všimli, jak pozoruje světla, která se k němu blížila. Zavolali jsme na něho klidné „čičí“ (stavíme kvůli každé kočičce). Ihned přišel a nastoupil si do přepravky, věděl, že tam mu už bude dobře a že jede domů. Všichni jsme nad ním plakali. Je to tak zdecimované zvíře, zřejmě vyhozené. Starý kocour, na kterém jsou již viditelné příznaky selhávání orgánů a celkového zdravotního stavu, otoky kloubů. Kocourek je hubený, kost a kůže, jen sedí nebo leží. Na kůži má strupy a rány, hlavičku celou pomlácenou, jizvy v srsti, zuby již nemá. Je to neuvěřitelný chudák, ale moc vděčný! Je neuvěřitelně mírný a klidný, vybral si místo na koši, kde sedává, anebo leží v kuchyni, evidentně vyhledává tvrdou podložku, pelíšek i postel odmítá. Koček se nebojí, jí střídmě a jen měkké masíčko. Veliký mazel, dokáže člověka obejmout kolem krku, něžně se přitisknout a vrnět celé hodiny. Něžně nastavuje hlavičku, miluje drbání pod krkem, rád sedí na klíně a přitom usne. Když si ho člověk vezme do postele, natáhne se vedle pod deku, packy okolo krku, čumáček na tvář a přede, dokud neusne. Je tak šťastný, že je doma! My ho milujeme nadevše a snažíme se mu co nejvíce věnovat, jelikož je jasné, že jeho stav je udržitelný a snad částečně zlepšitelný, ale proměna v krásného těžkého macka je vzhledem k věku již nepravděpodobná. Chceme mu zajistit klidné dožití v lásce a péči, které má u nás nadbytek. Je to kocourek, který dokáže rozdávat lásku a vděčně ji přijímat. Je v něm vlídná dušička a skrývá se v ní dlouhý a neveselý životní příběh. Ani se nechce věřit, že byl kdysi malé slepé pískle u nějaké maminy, že byl někdy roztomilým koťátkem, které si hrálo se sourozenci a bylo možná milovaným domácím mazlíčkem. Pak zřejmě začala i ta těžká stránka kočičího života, jelikož se ocitl opuštěný na ulici, kde ho čekala už jenom nepříjemná smrt, jakou si nedokázal ani představit. Kolik takových kočiček zemře venku bez pomoci? Kolik takových kočiček dokáží lidé utýrat a dovést je do takového stavu? Kolik z nich nepotkáme a nemůžeme se jich ujmout? Když při jedné cestě najdeme třeba 8 kočiček, kolik jich je ještě na dalších cestách? Jsme vděčni náhodě, která nás zavedla na místo, kde Makarón čekal na kočičí taxík, který není ještě tím posledním andělem do nebe, ale odvezl ho domů do bezpečí, kde se stal kocourek milovaným zvířátkem a kde bude moci v klidu dožít a z tohoto světa odcházet šťastný, ne zablácený a mokrý v příkopě s otevřenými ranami, kdy už nebude mít ani sílu podívat se kolem sebe a rozloučit se se vším známým, co bývalo kdysi krásné a pohodlné místo k životu. Doufáme, že se u nás kocourek bude co nejdéle, protože jeho smrt bude pro nás tou největší ránou. On je vážně poklad! Zájemci o pomoc jsou vítáni, mohou ho navštívit a samozřejmě přinést nějakou mňamku.

27. 8. 2009
Děkujeme za návštěvu, dnes za kocourkem přišli naši dobrovolníci a potěšili ho pohlazením – kočičí tety Anna, Dáša, Pavla, Tony a Zdena a strejda Míra.

1. 9. 2009
Dnes jsem byla s Makarónem na krevních testech, protože se jeho stav nelepšil, naopak. Kreatinin – 246:-( Ach jo, Makaronku, tohle mi nedělej…:-( S panem doktorem jsme se shodli, že kocourek k nám přišel na poslední stanici, stav je natolik vážný, že má před sebou zřejmě poslední týden. Ještě jsem mu nechala dát kapačky, vitamíny, léky na podporu ledvin. Zjistilo se, že má těžkou artiritidu ve všech kloubech. Makaronek v současné době už nemá zájem o jídlo, jenom pije. Snažím se ho krmit a/d konzervou, aby nebyl hladový a mohl klidně spát, protože nyní spí už opravdu pořád. Je mi moc líto, že spolu nemůžeme zůstat déle.

4. 9. 2009
Makaronek zemřel:-( Netrápil se, odpoledne spal na svém místě, viděla jsem, že je studený a že už nereaguje. Za chviličku usnul navždy. Vzala jsem ho za vlastního a každý ví, jak je těžké, když někomu zemře kamarád. Jenže my jsme spolu byli cca týden, byla jsem moc ráda, že jsem mohla poznat tak skvělého kocourka, který ve mně zanechal stopy a krásné vzpomínky, byla jsem štastná, když mě tlapkami objímal a vrněl, jak byl vděčný, že jsme ho s kolegyní oné noci vzali z ulice. Jak si pochutnával na malých kousích kuřete, ale v jeho očích bylo vidět, že měl moc těžký osud, všechny ty vzpomínky na krušný život, který dohasínal, se v nich odrážely jako krutý obraz, a natahovaly pařáty k celému světu, teď, když byl na konci všeho žití, a přesto dokázal být ještě šťastný! Přijal náš byt za svůj domov, ani jednou nedal najevo, že by byl nespokojený nebo že by chtěl něco jiného. Vždy čekal, až za ním přijdu a pochovám ho. Bylo to tak hodné zvíře! Proč musel takhle skončit? Na ulici, vyhozený, sám! A jen náhodou tam neumřel ve tmě naprosto sám. A přitom tolik miloval lidi, i když to byli ti, kteří mu nejvíc ublížili. Připomínal mi trpitele, který naprosto smířen s osudem nebere v úvahu žádné utrpení, neprojevuje bolest ani smutek, ale jen radost a lásku, dokáže projevovat jen spokojenost a být šťastný, i když je to ta největší troska na světě. Jako africké děti jsou vděčné za kousek chleba, tak i on byl vděčný za malé pohlazení. Snad tam, kde je teď, ho už nic nebolí a má se lépe než na tomto světě. Nikdy na svého kocourka nezapomenu a věřím, že se jednou znovu potkáme, poznáme se a budeme spolu mnohem déle než jen kratičký týden. To byl ten nejsmutnější týden, co jsem za poslední dobu zažila! Poznat nejlepšího kamaráda, o němž víte, že umírá… Čekat až přijde den, kdy Vás opustí a Vy nemůžete zavřít dveře, ani okno, ani ho připoutat k srdci řetězem, ani ho zavřít do komnaty s ocelovými zámky, ani ho tak pevně sevřít v objetí, není to nic platné, odejde… at se snažíte jakkoliv. Jen dvě kočky v mém životě dokázaly to, co Makaronek. V nich jsem cítila něco jiného než v těch ostatních. Možná jsou i mezi kočkami andělé, kteří jsou vysláni k nám na zem, aby zde splnili nějaký úkol… Měj se moc dobře, Makaronku, a věř že na Tebe nikdy nezapomenu!