ASPERGILLUS NÁS OPUSTIL 30. 12. 2009.
Aspergillus zemřel v depozitu na selhání ledvin. Jeho nekrolog naleznete pod charakteristikou zvířátka.

ÚDAJE O ZVÍŘÁTKU
Pohlaví: kocour
Věk, ve kterém k nám přišel: 12 let
Zbarvení: colour point, dlouhosrstý
Místo nálezu: Praha 10 – Uhříněves
Současný zdravotní stav: renální insuficience (nedostatečnost ledvin), plíseň
Depozitum: Praha 3
Kastrace: ne
Vakcinace: ano, Forcat, Biofel M Plus
Antiparazitika: ano, Drontal, Advocate
Léčba: průjmu, rýmy, plísně, anemie, dehydratace, těžký zápal plic, antibiotika – ronaxan, shotapen, enroxyl
Krmení: konzervy, granule, kuřecí vařené maso, bílý jogurt, tvaroh, vejce
Handicap: chronická nedostatečnost ledvin

Charakteristika:
Jak že se to říká? Když je chlap krásnej, je to hajzl…:-) Jo! Sisan je toho zářným příkladem! Tohoto krasavce jsem našla jednoho dne mezi rodinnými domky, když jsem jela do Uhříněvse vyzvednout vážně nemocné kotě. Tento krásný kocour ležel před domem. Vzala jsem ho do náručí a ihned jsem slyšela, jak to v něm chrčí a že má oči plné hnisu, rýmu, kožich plný blech. Byl celkově zbídačelý s příšernou srstí. Když přišla paní s nemocným kotětem, ptala jsem se, cože tomu jejich kocourkovi je. Ona odpověděla, že kocour není jejich, zůstal tam po pánovi, který zemřel, což je cca již pět let. Sousedka mu dává obojek proti blechám a něco na zub. Aha, tak to tedy jede krasavec ihned se mnou, protože odhaduji, že s takovým dýcháním bude žít možná tak do zítra do večera. Paní na to zareagovala tak, že jim po něm bude smutno… To se mi v očích objevily krvavé plameny. Tak ono jim po něm bude smutno? Nechají žít typicky bytového kocoura venku, nikdo z těch lidí nebyl schopen vzít ho domů, zajistit mu úkryt, vzít ho k veterináři? Proboha! Kocoura jsem naložila do přepravky, umírající kotě do krabice a jeli jsme domů. Jen krátce ke kotěti – bylo prolezlé blechami takovým způsobem, že bylo úplně anemické, a tak jsem ho odblešila, vykoupala a majitelům jsem ho vrátila – měli pro něj + další kotě zájemce. A teď zpátky k našemu (zřejmě) ragdollovi? Dlouho jsem dumala, co je to vlastně za rasu, ale už jsem to vzdala, nemůžu na to přijít, a tak tvrdím, že je to ragdoll. Dala jsem mu jméno Aspergillus, což je druh plísně:-) Sedí mu to. Zkráceně mu říkám Sisan.

Jen jsem ho přivezla domů, začal kocour vystrkovat růžky. Nebudu zabíhat do detailů, ale kocourek miláček napadá lidi, seká drápky do nohou, když kolem něj projdu, mydlí kočky (tedy teď už moc ne), je vzteklý, není radno na něj sahat, natož ho hladit… S práškem nebo injekcí je to problém – sek! A pěkně do krve a zmiz nebo tě seřežu ještě víc, povídá. Pak se uražene odvalí někam jinam. Spolu si moc nerozumíme, on nenávidí mě a já jeho. Ostatní lidé ho nezajímají. Nezajímá ho vlastně vůbec nic kromě masa, šunky a celodenního spánku. Je to takový buran vesnický! Myslí si o sobě bůhví co, jaký je to krasavec, všichni mu teď buď budou sloužit, nebo na ně vytasí drápy. Tak tolik k jeho povaze. Jenže ouha, první dny měl pro sebe klec, dostávat do něj léky jsem vzdala a drobila jsem mu je do jídla. Chvíli to fungovalo, než mě začal při čištění klece mlátit. Tak jsem ho naučila jako psa, že když se otevře klec, musí se zvednout a počkat venku, než mu vyčistím klec a donesu plnou misku, pak může zpátky. Milostpán to pochopil a začal to respektovat. Poslechl na slovo, tedy hlavně proto, že ho samozřejmě zajímá plná miska, ale pro návštěvy to byl docela cirkusový kousek. Nejvíc mě baví, když přijde návštěva a se slovy „jé, ten je krásnej!“ se vrhá ke kleci. Jsem zticha a škodolibě se těším, co se stane, až se pokusí kocoura pohladit…:-) Protože říkat jim „pozor, opatrně, není to žádný milovník lidí“ je zbytečné, každý si to musí zkusit… Jedna paní se ho snažila přemluvit k přátelství deštníkem, když pak vycházela od nás do lijáku, myslím, že jí ten deštník asi už moc neposloužil, byl totiž jako cedník:-) Problém nastal ve chvíli, kdy byl Sisan po karanténě a já jsem mu chtěla dopřát volný pohyb po bytě a uvolnit klec pro koťata. Byl to masakr, když Sisan zjistil, že nemůže dovnitř. Začal s klecí lomcovat jako blázen, poškrábal si o mříže čumák a vrčel jako pes, sekal kolem dokola a snažil se dostat dovnitř. Když jsem do klece dala koťata, dostal další záchvat, seděl u klece s nalepenym čumákem, hulákal a přes tu klec koťata mydlil pazourou a snažil se je vyhnat. Trvalo dva dny, než rezignoval a zabral teritorium na koberci, ale naneštěstí na tom uprostřed, přes který se pořád chodí, takže ostatní kočky nemohly tam, ani zpátky, aniž by dostaly výprask. Pak se kocour uklidnil a spal, aniž by ze spaní mlátil pazourem kolem sebe. Konečně si zvykl a zdálo se, že je vše na dobré cestě, ale pak zkolaboval. Vypověděly mu ledviny a zápal plic byl zpátky. Kocour bezvládně ležel, nemohl dýchat, nechal se chovat, dávat si pusinky na bříško a otvírat tlamu – je zle, jasná věc. Lezu za ním po čtyřech, přemlouvám ho, aby ochutnal šunku – kuřecí, hovězí, vepřovou, libovou, dušenou, maso, tvaroh, párek, nic, dobře, tak rybičky a kousek špeku, ale neslízne ani kousek! Tak letíme na veterinu, no, zahrál to dobře. Dva dny dostával kapačky a injekce. Testy samozřejmě hrozné, RTG masakr – plíce samá tečka, veterinář kroutí hlavou nad jeho životem, to přece není možné. Kocourek je jistě na utracení. Ani náhodou, třetí den mi zkrvavená doktorka vrací kocoura, ať mu už prášky a kapačky dávám doma, že ho na veterině nechtějí:-) Protože rozzuřený Sisan s kapačkou je opravdu třída! Byl poslušně instalován na hadičkách, ležel u oblíbeného koberečku a nechal si dokonce na noc odpojit hadici a zavřít kanylu v pacce špuntem, nezabil mě, jen si stěžoval. Druhý den se rozhodl, že už kapačky, prášky a další nepotřebuje. Při vyndavání kanyly jsme oba dva zažili to nejhorší, co jsme mohli – kocour byl přemožen a já zdrápaná a pokousaná. Pak se musel každý večer podrobit nečekanému probuzení, drastické fixaci a aplikaci tabletky. Vzteklý s kapkou mé krve na svém jazyku zase spokojeně zase usnul. Když už jsem měla prsty jako cedník, byla procedura u konce. Od těch dob naštěstí k žádném kolapsu nedošlo, budu ho musel paní doktorce donést ukázat:-) Tvrdila, že je to kocourek „na brzké dožití“. Ale kdepak Sisan, ten tu bude ještě hoooodně dlouho. Kdo se chce nechat dobrovolně podrápat, ať si přijde kocourka poňuňat!

30. 12. 2009
Náš Sisánek nás navždy opustil. Večer se mu začalo špatně dýchat, zalezl za krabici a nevšímal si okolí. Když jsem jeho hubené tělíčko vytáhla, už se mě ani nesnažil drápat a kousat, nechal se vzít do náručí jako miminko a přitisknul se ke mně. Uložila jsem ho k sobě na polštář, položila jsem si na něj ruku, a protože bylo už pozdě, oba jsme usnuli. Bylo mi moc smutno, věděla jsem, že ledviny už nepracují a Sisánek už ví, že umírá. Ráno jsem se probudila sama. Spící Sisánek byl chladný, stočený do klubíčka. Víc snad psát ani nechci. Jen že to je pro mě taková rána, kterou jsem nečekala. Zalíbil se mi, i přesto, jak byl protivný a vzteklý, jsem ho měla moc ráda a záleželo mi na něm. Teď už můžu jen hořce plakat a doufat, že bude pořád se mnou jako kočičí vzpomínka. Sisánka mi už nikdo nenahradí. D.

Poděkování příznivcům Aspergilla:
– pí Červenková (dobrůtky v podobě kvalitního krmiva a pochoutek – velké množství, i pro další kočičky)

Fotografie jsou řazeny od nejstarších po nejnovější.