TOTO ZVÍŘÁTKO JIŽ NAŠLO NOVÝ DOMOV
3. 10. 2009 našla Buchtička nový dmov. Osvojila si ji rodina z Prahy. Buchtička bude bydlet v bytě, v kontaktu s dětmi, se kterými se ráda mazlí. Bude jen domácí, ale za to bude mít časem přístup na balkon opatřen sítí, aby mohla pozorovat dění  venku. DĚKUJEME ZA ADOPCI!

ÚDAJE O ZVÍŘÁTKU
Pohlaví: kočka
Věk, ve kterém k nám byla vrácena: 1 rok a 5 měsíců
Zbarvení: mourovatá, krátkosrstá
Místo nálezu: zabavená novému majiteli pro týrání
Současný zdravotní stav: bez klinických příznaků
Depozitum: Praha 10
Kastrace: ano, 4. 4. 2009
Vakcinace: ano, kompletně Felocell
Antiparazitika: ano, odčervení
Léčba:
Krmení: konzervy pro dospělé kočky, granule Pro Plan Adult

Charakteristika:
Kočičku Buchtičku jsme si vzali po roce zpět z „nového domova“. Tento smutný příběh dvou umístěných sourozenců se odehrál v prosinci 2007. Velmi „slušná“ paní, která na nás tak zapůsobila, si od nás odnesla z umisťovací výstavy dvě koťátka – sourozence – rezavého Vdolečka a mourovatou Buchtičku, kteří se k nám dostali z vesnice, kde měli být zabiti. Přes dva měsíce jsme se o ně v domácím depozitu starali. Byli jsme rádi, že mohli jít společně do nového domova. Paní souhlasila s kastrací, slíbila, že se nám ozve a že se budou mít oba dobře. Celé to však dopadlo jinak.

Snažili jsme se majitelku několikrát kontaktovat, ale nereagovala. Brali jsme to jako „nevinnou“ nedostupnost telefonu, neměli jsme o kočičky obavy, jelikož jsme se domnívali, že se mají v podmínkách, které jejich nová „panička“ popsala, skvěle. Po necelém roce jsme se však konečně dovolali – původně slušná paní byla najednou nepříjemná, nesdílná a řekla nám jen toto: „Kočky už se mi do bytu nevešly, a tak jsem je odvezla k rodičům na chatu.“„ A nechala jste je vykastrovat a naočkovat?“  „My je kastrovat nebudeme, to je proti přírodě, oni jsou venku a kočička bude mít koťátka, už je jednou měla, ale umřeay jí, tam se mají dobře.“ Polil nás studený pot. Kde teď vlastně jsou? Kam je odvezla? Jak je možné, že je nenechala vykastrovat? Musí okamžitě nazpátek! Podle smlouvy, kterou podepsala, měla nejen kočky nechat vykastrovat, ale o jejich přesunu nás měla informovat a počkat na náš souhlas. Neprovedla ani každoroční revakcinaci, nepodala nám o kočkách žádné zprávy a zbavila se jich. Porušila naprosto všechny podmínky dané smlouvou o předání, kterou podepsala. Bylo to pro nás velmi těžké, ale znovu jsme ji kontaktovali, abychom zjistili, kde kočky jsou. Museli jsme jednat tak, abychom je získali. Řekla jen, že kočičky jsou v jižních Čechách. Vyjádřili jsme přání kočičky zkontrolovat. Předala nám kontakt na své rodiče. Když jsme s nimi mluvili, sdělili nám toto: „Ano, to se přijdte klidně podívat, ale my tam nebydlíme. To je až v Hluboké u Borovan, my tam nejsme, my je tam chodíme jen občas krmit a nevím, kdy tam budeme, oni jsou tam spokojené, tak mi pak zavolejte jestli budete chtít o víkendu přijet, kvůli vám tam teda zajedeme.“ Dobrá zpráva byla, že Hluboká u Borovan (od Prahy 154 km) není zas až tak daleko od Českých Budějovic (místa našeho dalšího působení), špatná zpráva, že se s rodinou asi na návštěvě nedomluvíme. Tak tedy vyjel náš tým ve složení Denisa Z. a Martina B. na misi „Vdolku a Buchtičko – chceme vás zpátky!!!“ Vyjeli jsme do Hluboké u Borovan hledat naše kočičky. Cestou se mi v hlavě honily myšlenky, jak je to daleko, ale přece je tam nemůžu nechat, bude zima (podotýkám, že byl listopad a kočičky tam prý byly pouze dva měsíce a do té doby byly jen v bytě), jsou to přece naše kočičky, na které se nezapomíná. Tak jako nikdy nezapomínáme na své přátele, kteří nás opustili, ať už odešli na věčnost nebo jen někam hodně daleko, ani já jsem nezapomněla na své kočičky, které mám pořád ráda, na které jsem celý ten rok myslela a špatně se mi usínalo, když jsem nevěděla, kde jsou. I když už byly rok pryč, pořád jsem za ně cítila odpovědnost a věděla jsem, že tam daleko někde venku čekají, až někdo přijde. Věděla jsem, že jsou tam jistě úplně opuštěné, smutné, ztracené. Bylo mi do pláče. Komu pak už můžu věřit?

Když jsme dojely do té Hluboké, začaly nám oběma téci slzy. Vesnice nebyla maličká, ale velká, všude spoustu opuštěných domů, chat a zahrad. Cesty na všechny strany a potom pole, lesy… Kde je našim kočičkám konec? Kde budeme hledat kočky, kterých je takových všude spoustu? Jak je poznám, když jsem je naposledy viděla jako koťátka? Začaly jsme je hledat. Ze zoufalství jsme oslovily místního pána a popsaly jsme mu, že hledáme dvě kočky – rezavou a mourovatou:-) Že by měly být přítulné a že by měly žít na zahradě u někoho, kdo tam nebydlí a jen tam dojíždí, sdělily jsme i jméno těch lidí. Pán nevěděl, ale zavedl nás za „místní drbnou“, která nám velmi pomohla: „Jojo, ty já znám, ty si vždycky naberou kočky z útulku jako že udělali dobrý skutek a pak je tady vyhodí, nestarají se a my si to tu pak musíme rozebírat, já mám od nich taky kočku, přišla ke mně hladová… Ty zná tady každej, tady je lidi nemaj rádi.“  A pán nás potom na místo zavedl. Byl to obyčejný opuštěný dům se zahradou a plotem. Chvíli jsme tam stály, volaly jsme, mňoukaly, bohužel naše kočičky nepřišly. Neměly tam misky ani pelíšek. Po tomto neúspěchu jsme odjely zpátky do Českých Budějovic.

Za čtrnáct dní jsme se opět vydaly na cestu, tentokrát v jiném čase. Byl už prosinec, sněžilo a byla tma. Dojely jsme na Hlubokou, došly jsme k zahradě a já jsem zavolala „čičí“. Z pole ke mně běžel Vdoleček! Hned mi skočil do náručí, byl studený, strašně se mazlil a měl hlad. Poznala jsem ho, jak by ne, byl úplně stejný jako tenkrát, jen větší, měl jemnou srst – tak jako mají kočky žijící v bytě, byl pohublý, evidentně zvyklý na lidi – byl to prostě on. Hned jsme ho daly do přepravky a šly jsme na autobus. Trochu zlobil a chtěl ven. Noc přečkal v jednom z našich depozit v Českých Budějovicích a odpoledne se mnou odjel do Prahy do depozita na Praze 6. Byl neuvěřitelně šťastný, že je zase doma. Kolegové z Prahy 6 zrovna o takového kocourka přišli, a tak se rozhodli, že si Vdolečka už nechají. A jak to bylo s Buchtičkou?

Jela jsem tam ještě třikrát. Nebyla tam. Už jsem si myslela, že je mrtvá. Ale dala jsem si slovo, že tam budu jezdit třeba roky, dokud ji nenajdu. Celé Vánoce, celou zimu, když jsem seděla doma v teple, jsem myslela na Buchtičku, jak je někde ve sněhu sama a je jí zima. Až v únoru 2009 jsem ji konečně našla! Seděla tam jednoho odpoledne na sloupku a čekala na mě. Také jsem ji ihned poznala, byla to moje mourečka Buchtička s několika specifickými rezavými flíčky a jemnou srstí, stejnou, jako má její bráška. Hubená, hladová. Tiskla jsem jí do náručí. Byla konečně u mě. Druhý den jsme spolu jely do Prahy. Nechala jsem ji v depozitu na Praze 10, kde je s kočičkami spokojená. Je moc miloučká, ráda, že je doma. Chtěla bych jí najít nový domov, ale skutečný domov – aby ji nepotkalo už nic takového jako s první majitelkou. Zřejmě se po kočkách ani nesháněla a možná ani neví, že už je nemá. Protože tam nejspíš totiž nikdo nejezdí a myslí si, že si kočky pochytají myši a ptáky. Majitelka se dopustila porušení zákona na ochranu zvířat – zvířat se zbavila a vyhodila je, vypustila je na veřejné prostranství a nezabezpečila proti úniku. Kdyby jen věděla, kolik nám způsobila strachu, ale také výdajů za cestu, čas, který jsme strávili na „výletech“ do Hluboké. Jen děkujeme Bohu, že jsme získali naše kočičky zpátky! Co kdyby nám neřekla kde jsou, co kdybychom nenašli hodné lidi a nedozvěděli jsme se, kde je máme hledat? Co kdyby už byly mrtvé? Naštěstí jsou obě kočičky zachráněné. Stihli jsme je i po roce revakcinovat, brzy půjdou oba na kastraci. Pro Buchtičku hledám spolehlivé majitele jen v bytě, kteří se o ni dobře postarají, budou ji mít rádi, nebude jim překážet a nikdy se jí nezbaví. Svoje ztracené kočičky si najdeme třeba i na konci světa! Když je tam někdo vyhodí…

18. 3. 2009
Buchtička se mrouská, brzy půjde na kastraci. Je již očkovaná. Existuje někdo, kdo by jí chtěl poskytnout nový domov? Uvítáme i příspěvek na její kastraci, která stojí 500 Kč.

4. 4. 2009
Buchtičku jsme konečně nechali vykastrovat.

14. 6. 2009
Buchtička čeká na nový domov, avšak pouze mimo hlavní nabídku! Nechceme, aby si ji třeba i lstí osvojila původní „majitelka“.

3. 10. 2009
Buchtička našla nový domov.

Fotografie jsou řazeny od nejstarších po nejnovější.