Příběh Ledouška je moc smutný. Je důkazem toho, kam až může dojít lidská nezodpovědnost a jak dokáže ublížit zvířeti. Jak jeden člověk učiní rozhodnutí zničit život desítkám psů a jak je mu pak úplně jedno, co se s nimi stane.

Mnozí z vás si pamatují na hrůznou kauzu, kterou jsme řešili v únoru roku 2010. Jednalo se o kauzu v Mostkách u Kaplice, kde jsme zachraňovali cca 60 kříženců husky z pekelných podmínek. Majitel tyto křížence množil mezi sebou, neposkytoval jim veterinární péči, dostatek krmení, vodu, nechával je v mraze, štěňata se rodila bez kontaktu s člověkem, a tak z nich vyrůstali deprivovaní psi neschopní soužití s člověkem.

Celé to nakonec (mimo jiné) dopadlo tak, že jsem si 16 psů nechala. Majitel je sice asi nebil, jejich neuvěřitelná plachost a panická hrůza z lidí vyplývala z nulové socializace, kromě toho se jednalo o problém vrozený, děděný díky příbuzenské plemenitbě. Rozhodla jsem se napsat právě o Ledouškovi, protože to je jeden z nejvážnějších případů vůbec. Ještě mám jeden příběh, který by mu mohl konkurovat, ale o něm zas příště:)

Ledouš, neboli Ledoborec (jak ho mí kamarádi pojmenovali) je šedivý kříženec husky. Můžou mu být tak maximálně tři roky. Jeho strach a panika z lidí byla tak strašná, že ani po půl roce v dočasné péči v kontaktu s lidmi nedošlo absolutně k žádné změně. Proto jsem se rozhodla dát mu šanci a pomoci mu. V kotci žil se svou smečkou – dvěma psy a kastrovanou fenou. Když jsem se k němu do kotce zavřela, běhal okolo jako splašený, odrážel se od stěn a vypadal, že z toho za chvíli umře. Nebylo vůbec možné se ho dotknout. Když jsem se o to pokusila, vždycky kousnul. Nebylo možné ho ošetřovat. Veškerá manipulace byla možná pouze na tyči se sedativy a s košíkem. Čtyři by ho neudrželi… Choval se jako divoké zvíře, liška nebo zajíc, když ho zavřete do klece a začnete honit. Jenže on to dělal, i když k němu všichni přistupovali zcela klidně. Nechala jsem ho měsíc, aby si na mě vůbec zvykl – že nosím krmení, musel si zvyknout na čistění kotce, můj hlas, pach, gesta a hlavně na prostředí.

Postupem času, když jsem se ho letmo dotkla, přestal kousat. Čekala jsem na chvíli, kdy se přestane bát a začne mít vůči lidem respekt, abych ho dokázala chytit a dát mu najevo, že to nebude znamenat jeho konec. Neplatily na něho metody hrou, jako třeba na fenku Lunu, ani tichý hlas jako na Leničku. Prostě měl čerta před očima. Několikrát se mi ho pak povedlo chytit na delší dobu, než se ohnal. Pořád se to zlepšovalo. Jednoho dne jsem viděla, že už zuby nepoužije. Tvářil se úplně jinak. Sice strachy bez sebe, ale viděl, že nejsem predátor, na kterého musí použít zuby. Jednala jsem s ním jako s jinými psy, žádná lítost, žádné ústupky. Dělala jsem, jako že mu nic není, jen jsme na něho nesahala a moc se na něj nedívala. Vadilo mu to. Každý pohled byl pro něj nepříjemný. A to bylo první, co mi dovolil – podívat se na něj. Tehdy se to začalo lámat. A pak jsem se jednou pokusila Ledouše chytit. Prostě jsem sebrala odvahu, sílu, využila jsem jednoho nepozorného momentu a Ledouše jsem chytla.

Mlátil s sebou jako drak utržený ze řetězu, zametl se mnou celý kotec, pořádně mě zkopal, vysmekl se a schoval se v koutě. To byla ta chvíle, na kterou jsem čekala. Věděl, že se mu vůbec nic nestalo. Cítil jen, jak ho držím, jak je moc blízko u mě, ale necítil vztek ani agresi, žádnou bolest, nic co by znamenalo cenit zuby a být potrestán od vůdce smečky. Nebál se mě, protože by měl špatnou zkušenost s lidmi. On neměl vůbec žádnou, nevěděl, co jsem zač. Nechápal, na co jsem dobrá, nemohla jsem být jeho kořist, jsem přece menohem silnější než zajíc, liška nebo kočka, takže co vlastně jsem? Jedině predátor, před kterým musí utéci. Viděl jiné psy, jak se s nimi mazlím, cítil z nich pohodu. Začínal si mě spojovat s krmením. Od té doby jsem ho chytala každý den. Po několikáté to už šlo na první pokus. Zahnat do kouta a fixovat šel hůře, ale občas se to také povedlo. Už mě nikdy nekousl. Vždy, když jsem ho chytla, jsem ho všude pohladila a pak jsem ho pustila a šla jsem hned pryč. Žádný oční kontakt. Žádné hlasy. Asi po týdnu už to šlo bez problému. Věděla jsem, že se ledy prolomily a Ledouš má tak šanci být jednoho dne tak trochu normálním psem. Pro jiné rasy psů je normální soužití s člověkem, pro tyhle psy, husky a jejich křížence, ne. Žili divoce po celé generace, nemají v sobě, nic co by je táhlo k lidem. Mají silné smečkové vazby, chovají se úplně jinak než jiní psi. Je to jako jeden pes s více hlavami… Nejsou schopni fungovat jeden bez druhého, nemohou nikde chodit po jednom.

Já jsem Ledoušovi udělala něco, co naprosto mění jeho život. Jednoho dne se nepohodli s vůdcem smečky. Ten po něm opakovaně vyjel. Žádné zranění mu nezpůsobil, jenom byl na něj moc ošklivý. Roloval si ho jako myš, a dával tak špatný přklad ostatním psům. Nebylo možné Ledouše na čas přesunout do jiné smečky, vyváděl jak pominutý, vyl, ječel, chtěl zpátky. To je u těchto psů normální. Takže jsem Ledouše vzala do náručí a prostě jsem ho odnesla domů. Byl v křeči, jako kus kamene. Strachy ani nedýchal, přítomný pouze fyzicky, nikoliv duchem. Uzavřel se do černé bubliny, přestal být mezi námi. Položila jsem ho na zem, jsou tady kočky, jedna fenka z jiného kotce, kterou na dálku znal, jsou tu jiní psi, smečka socializovaných psů, co tu s námi bydlí. Kočky mu chodily po hlavě a on tu prostě nebyl. Ani se nehnul, jenom naprázdno loupal očima. V tomhle stavu mi bylo jasné, že jsme na cestě ke slávě. Že jsme na cestě k tomu, aby se stal normálním psem. Dostat takového plašáka z „draka“ do „šneka“ je to, co je nutné. Nebylo by to možné, kdyby pořád utíkal a škubal sebou na vodítku. To by vítězil on nade mnou.

Ledouš s sebou nechá manipulovat, nekouše, a dokáže si tak časem přeorientovat mysl na zcela nové vjemy. Zatím se mu zdá, že všechno je připraveno ho zabít. Každým dnem však chápe, že prostředí okolo něho zas tak hrozné není. První venčení nebylo nic moc. Je jištěný nadvakrát, má kšíry i obojek. Kdyby nám tenhle pesan utekl, už bych ho nikdz nechytila. Cesta do předsíně proběhla dle očekávání, Ledouš tam poctivě dojel po svých:) Předsíň přejel, pak se skutálel schody a začal se posouvat po dvorku. Byla jsem úplně v klidu. Ležel jako placka, naprosto nehnutě, zapřený, odmítal se hýbat. Předtím nechtěl nic pít, ani jíst. Vzala jsem sebou ven Jenny. Pobíhala okolo a ukazovala mu, že je všechno v pořádku. Sem tam k němu čuchla. Pak se vyčůrala. To ho velmi zajímalo. Připlížil se a začal si očichávat místa, kam všichni psi chodí na záchod. A najednou se taky vyčůral a vykonal velkou potřebu. Měla jsem z toho velkou radost, konečně už po něm nemusím uklízet v bytě. A hlavně že existuje něco, co ho dokáže vytáhnout ze „šneka“ natolik, že se vyvenčí. Sám chodit ještě nechtěl, jen se trochu posouval. Tak jsme odjeli zase domů:) Když jsem ho uvázala zase na jeho místo doma, byl už mnohem více v pohodě, dokonce zvedl hlavu a koukal. Na noc vždy dostává látkový košík, pro jistotu. Přeci jen tu je hodně koček. Ráno mu nastal další den a hned na začátek jsem na něho začala zkoušet terapii pomocí koček. Fungovalo to na něj skvěle. Nejdřív jsem ho musela uklidnit. Kdykoli k němu přijdu a jen se ho dotknu, jako by se stáhl a začne se klepat. Chytne ho úplný třes, odvrací hlavu, zrak a někdy se i olizuje. Sebelepší šunku odmítá, i když mu ji násilím dám do tlamy, vyplivne ji. Jeho křeč mu nedovolí se uvolnit, mé dotyky jenom trpí, nesnáší je. Je docela těžké položit ho na bok, je v křeči, brání se, pere se, aby mohl zůstat na břiše. Je potřeba lámat všechny bariéry. Takže když se mi ho konečně povedlo pomalu a v klidu dostat na bok a natáhnout nohy, maličko povolil, ale bál se pořád. Pak přišla kočička, pokaždé je to jiná. Moje kočky vycítí, kdy je potřeba se přiblížit. Baví je to. Začala nahlas příst a mazlit se, vnášela do situace naprostý klid. Vždy kočku nechám, aby si lehla psovi na krk a předla. Pes leží na boku, já ho v klidu hladím, posléze ho už nemusím ani nijak fixovat a držet. Najednou se úplně uvolní, je na jiné vlně vnímání. Venku může projet auto, já můžu mluvit na kočky i na jiné psy, i se pomalu hýbat. Pes leží v klidu, šedému zabijákovi koček leží předoucí kotě přímo u tlamy. Přede, tlapká mu na krku, p čumáku, masíruje ho. Samo by k němu jinak nepřišlo, chodí okolo. Jak ale cítí ze psa ten ukrutný strach, přijde, aby načerpalo špatnou energii a převedlo ji ve svůj prospěch na dobrou. Proto i kočky vycítí, když nás něco bolí nebo máme strach. Přijdou se mazlit.

Nechám „kočičí“ klid působit asi deset minut. Pak kotě odnesu a psa pustím. Po několika vteřinách se pomalu zvedne, nejprve hlavu, jako by se probral, žádné prudké vyskočení, nic takového. Pak se už celou dobu zdál klidnější, necouval přede mnou a jenom se připlácl. Už chápe, že mu neublížím. Večeři snědl bez problému, když byl doma sám. Venčení probíhalo už mnohem lépe. Do předsíně zase „jel“, ve smečce se však už cítil lépe. Všichni si ho očichali, nechávají ho naprosto v klidu a respektují jeho strach, nesnaží se ho provokovat a naopak ho berou jako nemocného brášku. I když ho neznají. Po dvorku se pohyboval jako indián. Krok, leh, krok, leh, hurááá honem, leh, běžim, stop… Opět se vyčůral bez problému a pak se rozhlížel po okolí. Tehdy mi bylo jasné, že jsou některé bloky pryč, pes se zlepšuje, hodinu od hodiny. Pokrok za pokrokem, „šnek“ pomalu vykukuje z ulity. Už není pochyb o tom, že se dá do pořádku. Prostě… Ledouš bude dobrej!

Uvolnění s kočičí energií dělá divy, mění zvyky, se kterými se půl roku nedalo hnout. Uvolňuje ho, takže když na něj sahám, není napjatý. Nepomůže žádné utěšování, žádné rozmazlování. Beru ho takového, jaký je. Beru ho jako psa, který je zdřevěnělý a pomalu se rozbaluje. Není mi ho líto, nesnažím se ho utvrzovat v tom, že se nějak liší od jiných psů. Zacházím s ním stejně jako s jinými psy – dostává najíst z misky, chodí ven na vodítku, sahám na něho, je v kontaktu se psy i kočkami. Jenom je to celé malinko posunuté. Jednou bude v pohodě jako oni. Jednou na něj zavolám „Ledouši“ a on přijde a vezme si šunku. Cesta k cíli je ještě dlouhá, ale má to cenu. Vidím že se snaží, že chce žít! Jenom jako by se narodil do jiného světa. Dříve znal jenom mříž a psy, kteří byly stejně bojácní jako on, neznal nic než zimu, hlad a žízeň. Věčná nejistota, bolest… Bylo mu dobře snad jenom když spal, jestli kdy vůbec mohl. Strach o žvot, strach z každého dne. Uzlíček strachu, rozšířené zorničky, upadání do mdlob – to je Ledouš jako výsledek pochybného „chovu“ a týrání přechozím majitelem, který takto rozhodl o jejich utrpení. Zavřel nevinné do vězení, do pekla. Bez lásky, bez péče. Ledouš se teď učí, že na světě je i láska. Že i jeho může mít někdo rád. Že tu není jenom strach a smrt. Poznal, že má jistotu každodenního jídla, že se každý den dostane ven, že má kde spát, cítí teplo, slyší zvuky. Nic ho nebolí. Chráním ho. Chrání ho naše smečka, chrání ho kočky a dávají mu klid. I když by je v kotci zabil, i když je to predátor – tady je doma a tady je území koček a cizích psů, tudíž nemá důvod jim ubližovat. Toto čeká ještě 8 psů, kterých jsem se ujala, mají podobný problém jako Ledoušek. Ledoušek u mě zůstane už napořád. Našli jsme společnou možnost a společný cíl – přestat se bát. Já mu věřím a dávám mu naději. Chci, aby začal věřit on mě. Až se jednou zase vrátí do své původní smečky, bude zbavený strachu a naučí to i ostatní. Všechno se najednou změní. A já si ho budu moci kdykoliv půjčit, aby se mnou šel ven… A šel sám, ne „jel“.

Mezi člověkem a zvířetem musí vždy existovat nějaká cesta a tady jsme ji našli. Zanedlouho se dočkáte fotek spokojeného Ledouše, až bude mazlíčkem a bezproblémovým pejskem. Nyní si prohlédněte jeho začátky.

Věříte mu???

Denisa Tlapka

Další fotografie k tomu článku naleznete na našem profilu na facebooku.