Moje první opravdová záchranná akce pro Toulavé Tlapky začala nevinně. V areálu Státního zdravotního ústavu v Praze žije hodně dospělých nekastrovaných koček, takže o pravidelnou nadílku koťat není nouze. Denisa mě poprosila o pomoc s odchytem, a tak jsem se jednoho podzimního dne ocitla na pahorku uprostřed areálu, jenom s přepravkou, a čekala na Denisu. V keřích to šustilo, sem tam přeběhla dospělá kočka, bylo jasné, že jsem pod drobnohledem. Někteří hodní lidé z ústavu kočičkám vyrobili zateplené boudičky a chodí je pravidelně krmit, díky jim za to. Po menším průzkumu jsem si jen tak sedla a vyhlížela Denisu s podběrákem. Po chvíli se mi přišli představit dva malí průzkumníci. No co, řekla jsem si, zkusím je chytit jen tak, bez podběráku. Stačila chvilka lákání na šustící větvičku a jedno kotě se už třáslo v přepravce. A já přemýšlela, čím si obvážu ruce:-) Malá dostala jméno Ayumi jako princezna bojovnice. Druhého průzkumníka ani jiná koťata se už ten večer chytit nepodařilo.

A tak jsme se domluvili na další odchyt, v pátek. Denisa dorazila do areálu tentokrát dřív a ještě s jednou kolegyní, úspěšně chytily černobílého statného syčícího kocourka. No co, Ayumka bude mít aspoň kamaráda. Tak jsem ho vyfasovala na převýchovu, kocour dostal jméno Bandita. Radost z dalšího zachráněného kotěte zkazila zpráva kolegyň, že v opuštěné budově slyšely zoufale mňoukat kotě. Budova je uprostřed areálu, dnes nepoužívaná, dříve prý snad sloužila jako kotelna a skladiště topného oleje. Vede do ní široká roura pro odsávání výparů a kočky s koťaty si v ní našly úkryt. Bohužel roura není pevně zabudovaná, okolo ní je díra ve zdi, a jedno kotě bohužel touto dírou propadlo dovnitř budovy. Kdo ví, jak tam bylo dlouho. Ve tmě, olejnatém zápachu, bez vody a jídla. Musely jsme jednat rychle. Zašli jsme za vrátnými a poprosily o klíče od budovy. Člověk jen zírá, jak jsou někteří lidé bezohlední a osud zvířete je jim lhostejný – vyslechly jsme si dost nechutných věcí, samozřejmě klíče jsme nedostaly. Prý je na vrátnici nemají. A pak nás vyhodili z areálu. Zbývalo jediné, a to rozjet velkou záchranou akci. Následoval telefonát na hasiče, pak na městskou policii. Během pár minut jsme se už s Denisou vezly v policejní dodávce s černými skly a blikajícím majáčkem přes vrátnici. Ovšem vrátní byli i pro policisty tvrdý oříšek. Klíče vydat nechtěli, nehodlali poskytnout kontakt na nadřízeného ani na majitele areálu. Přece by je nerušili u páteční večeře s rodinou, že. Přiznám se, že po dvou hodinách neúspěšného vyjednávání jsem situaci neviděla růžově. Naštěstí se policisté zachovali skvěle, vytáhli zákon na ochranu zvířat proti týrání, zapojil se i dispečink, odchytová služba, domluvili se i hasiči – pro případ, že by opravdu došlo na rozřezání kovových dveří nebo slanění skrz okénko. Zčista jasna se u vrátnice zjevil jeden pracovník ústavu, právník, a konečně vrátým promluvil do duše. Odchytová služba dorazila za chvilku a jelo se obhlédnout situaci. My se s Denisou v autě musely schovávat, protože jako soukromé osoby nás měli vrátní právo vykázat z pozemku.

A nyní se dostáváme k té humornější části. Budova měla ještě u země malá okénka, asi 60 cm na šířku a výšku, pod nimi byla hloubka asi pět metrů. Takže jsme se s Denisou vzápětí kochaly zadky policistů zaklíněných v okénku:-) Kotě se bohužel neozývalo, a tak celá legrace pokračoavla. Jeden policista hlídal za autem, jeden před autem, kdyby náhodou přišli vrátní, a já se plížila jak na vojenském výcviku podél dodávky k okénku zamňoukat jako kočičí máma. Kotisko se naštěstí ozvalo, z jeho zoufalého řevu by se člověk ustrnul. I na policistech bylo vidět, že kotě chtějí dostat ven za každou cenu. Bohužel okénkem se dolů slanit nešlo. Bylo moc úzké. Zbývaly tedy pouze dvě možnosti, klíče, nebo hasiči. Klíče se nakonec po čtyřech hodinách podařilo díky zmíněnému právníkovi dohledat. A pak už to šlo hladce. Domluvil se odchyt na sobotní poledne. Od právníka jsme dostaly slib, že klíče na vrátnici budou, od policistů jsme obdržely přímý kontakt na služebnu, pokud by vrátní opět dělali potíže.

V sobotu v poledne jsme s Denisou opět stepovaly před vrátnicí. Nějaké námitky ze strany vrátných se sice objevily, ale už spíš ze sportu. Kapitulovali:-) Popadly jsme klíče a hnaly se pro kotě.

V budově snad nebyl nikdo aspoň deset let, všude nepořádek, prach, navršené věci od údržbářů a dělníků. Musely jsme jít po schodech dvě patra pod zem. Ocitly jsme se v kotelně, ale kotě nikde. Podle mňoukání jsme ale nakonec zjistily, kde vězí. Kotelna byla oddělená vysokou zdí od prostoru, kde byly nádrže na olej. Přístup byl pouze skrz díru ve zdi u stropu. Naštěstí tam byly kovové žebříky z obou stran, i když už trochu vyviklané, ve zdi pevně nedržely. Naneštěstí ale nebylo v prostoru s nádržemi žádné světlo, tma jak v tunelu. Takže jsme ještě musely sehnat baterku. Denisa už má takových lezeckých výkonů za sebou dost, a tak mi s radostí poskytla prostor předvést svůj um:-) Takže šup na žebřík, šplh nahoru, v zubech baterku, v jedné ruce podběrák, přelézt zeď a poslepu zase šplh dolů asi pět metrů mezi nádrže. Kotě se povedlo najít a chytit skoro hned. A hurá za světlem. Denisa si ho na druhé straně převzala, mně vrazila do ruky foťák a šup zpátky fotit. Záchranná akce byla úspěšně dokončena. Holčička dolů plachtila pět metrů, přesto to odnesla jen rozseklou bradičkou. Dostala jméno Aishi, vyklubala se z ní totiž sestra Ayumi. A teď si u mě doma užívá plných mističek a tepla.

Tímto článkem bych chtěla poděkovat policistům z revíru Praha 10 za pomoc a nakonec i vrátným, kteří slíbili, že díru ve zdi zajistí, aby už žádné kotě nebo kočka nemohla propadnout do šachty. Odchytové akce v SZÚ pro TT nekončí a my je půjdeme brzy zkontrolovat. Všem třem koťátkům se daří dobře a brzy budou v nabídce.

Markéta Vávrová, dobrovolník TT

Denisiny doplňující postřehy: Markéta skvěle popsala situaci, ale já si nemohu odpustit ještě pár komentářů. Když jsme totiž s kolegyní Katkou přišly Katkou na místo, uslyšela jsem dole v šachtě příšerné zoufalé mňoukání. Nejprve jsem nalíčila sklopec na bílorezavé kotě, které se schovávalo v rouře. To však ani po hodině nevylezlo, a tak jsem vyslala Katku na vrátnici za účelem záchrany uvízlého kotěte, jehož řev se ozýval odněkud z hlubin. Katka se samozřejmě vrátila s nepořízenou, ale to už musela zase jet pro další opuštěnou kočičku, a tak jsme musely s Markétou řešit případ ve dvou. Ani podruhé jsme u vrátných nepochodily, jeden z nich si zrovna čistil zuby a několik minut s námi komunikoval s ústy od pasty:-) Druhý z nich ani raději nevylezl. Pak jsme se tedy rozhodly zavolat policii. Když pánové po chvilku přijeli, popsali jsme jim situaci i přístup vrátných. Policisté byli opravdu skvělí! Klobouk dolů a beru zpět všechny vyřčené vtipy o policajtech! Posadili si nás do krásného auta, musely jsme být nenápadné, aby nás provezli vrátnicí, jinak by nás vrátní za to večerní vyrušení asi zardousilir. Policisté vyjednávali opakovaně, ale klíče z nich ne a ne vytáhnout. Jeden z vrátných, ten zalezlý hubený, řekl policistům, že pokud chtějí klíče, mají oslovit Klause nebo Topolánka:-) A tak jsme se chvilku bavili na adresu letitého pana vrátného. Čekali jsme na odchytovou službu, s pány policisty pojídali bonbóny a debatovali jsme o všem možném, oni nám vyprávěli o svých záchranných akcích, o vysvobozování nahých ženštin z hospod, opilých výrostků a podobně. Když přijel pán z odchytové služby, to už bylo na vrátné trochu moc. Další nákladní auto s nápisem „Městská policie“. Byl jich plný dvůr:-) To měli pání vrátní ale hezký večer. A neměla bych to říkat, ale Markéta na toho pána z odchytové služby dost obdivně koukala, jako by se jí líbil, ale možná se mi to zdálo:-) Ale nevím, proč o něm pořád mluvila…:-) Šikovný právník nakonec zjistil, že klíče jsou u šéfa areálu v Hradci Králové, který je ráno do Prahy dovezl. V poledne jsme se vydaly s Markétou na akci, pro jistotu jsem vzala ještě svého přítele, přeci jenom je to pořádný kus chlapa, kdyby náhodou… Kostlivý vrátný se tvářil nepřístupně a mlčky přešlapoval. Druhý vrátný se po chvilce uklidnil a rozhodl se spolupracovat. Když jsme zjistily, že nemáme baterku, musel pro ni můj přítel běžet domů, čekaly jsme na něj asi hodinu. Než se vrátil, pan vrátný se rozhovořil o kočkách, o své rodině a hlavně vyprávěl rodinné historky o svém bratrovi. Takže jsme se nakonec docela skamarádili. Pak přiběhla baterka, Markéta vlezla po žebříku někam nahoru a pak zase dolů. Chvíli se ozývalo řachtání, jau, auvajs, jé, pomoc, pocem, neutíkej, už tě mám… Zkrátka se jí povedlo mrňavé šestitýdenní kotě chytit. Pak jsme se snažili ještě marně vypudit zrzečka z té roury, takže nás čeká ještě další návštěva areálu. Nakonec to tedy dobře dopadlo. Markéta je nyní dočasnou maminkou tří malých koťátek a čestnou zachránkyní v týmu TT. A já jsem ráda za dobrý konec a hlavně že všichni účastníci „zájezdu“ jsou živí. Jen mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu, že by se náhoda vůbec nemusela konat – nemusela jsem ten den dorazit, nemusela jsem kotě slyšet, kdyby zrovna neječelo, nemusely jsme sehnat pomoc atd. Bez skvělých kolegů, policistů a dalších vstřícných lidí by se maličkou zachránit nepodařilo.

Denisa Zárybnická, předsedkyně os TT

Vysvětlivky k fotkám: 1. Žebřík, po kterém Markéta lezla, 2. Bandita, 3. šachta, kde byla Aishi zapadlá, 4. Aishi, 5. pohled do místnosti z vrchu, roura – přístup pro kočky.