Další případ zbídačelého nešťastného zvířete objevila jedna hodná paní (která s námi poté začala spolupracovat) přímo v centru Prahy 1 (Truhlářská ulice). Nachází se zde dům, u kterého není zajištěný sklep. Vnější vzhled je ostudou historického centra Prahy, hrozí nebezpečí, že do sklepa spadne dítě, skočí pes, ubytuje se tam bezdomovec, potkani a jiná zvířata. Nevábná zrezavělá sklepní okna vypadaná z rámů, jako kdyby povodně nebyly v srpnu před několika lety, ale právě včera. Když se člověk přiblížil a zahleděl se přes mříže dolů, praštil ho přes nos silný zápach plísně, chlad a průvan skoro jako v hrobce.

V tomto hrůzostrašném sklepě žije bílorezavý kocourek. Jako duch obývá všechna jeho zákoutí, žije v neustálé tmě, na ulici nevylézá a jeho naděje na jiný osud neexistují. Je to jeho jediný domov, jiný zřejmě nikdy nepoznal, a pokud ano, dávno na něj zapomněl. Z fotek není příliš patrné, jak je hubený a jak má zanícené oči. Kostnaté tělíčko na slabých nožkách, které potřebuje jen k tomu, aby dokázal vylézt po prkně k oknu, kde dostane svůj vězeňský příděl, po kterém zase odejde prospat zbytek života do svého igelitu. Další adept na článek Jak si poradí kočka ve „volné přírodě“ (v této „kategorii“ jste si již mohli přečíst příběh Vestičky, Fiesty a Pórka). Poradil si, rezignoval na svůj život a zůstal živ, dokud ho smrt neodvede z tamního bludiště a vězení, ze kterého sice může dobrovolně odejít, ale nechce se vrhat do okolního světa, kde za rohem číhají tesáky zlých hafanů, kde auta neváhají rozmáznout na placku každou kočku, která jim přeběhne přes cestu, kde na něho nikdo nečeká, aby ho odnesl někam, kde je teplo, vlastní postýlka a plný talířek. Kocourka zřejmě do sklepa někdo vyhodil, protože nikde široko daleko není kousek zeleně, odkud by mohl pocházet (např. jako jeden z některé party toulavých koček). Nemohl se tam přece narodit z prachu nebo vylézt z podzemí. Ve sklepě žije jistě již dlouho a je to možná největší chudák z celé Prahy. Ještě naživu a přece už v hrobě. Spí na modrém igelitu, který je jeho jediným teplým kouskem v chladném podzemí, nad hlavou mu běhají psi, celý den chodí davy lidí, jezdí auta, rámusí ulice… Ve sklepě je klid, ale táhne tam, je tam vlhko, prach, plíseň, zápach. Nebýt toho igelitu, spí na kupce suti. Ven vede jediná cesta – po dlouhém stavebním posunovači, který je opřený o jedno z oken. Tam kocourka začala krmit hodná paní, jedna z těch, kterým není lhostejný osud zvířete, jež nemohlo způsobit takovou nekalost, za kterou by si zasloužilo takový trest. Lidé v domě, které jsme na místě potkali, na kocourka pouze nadávali, že tam dole močí, že páchne po celém domě a že je potřeba ho nechat vyhládnout, aby umřel. Jedna paní, která vlastní west highland teriera, proti kocourkovi neuvěřitelně brojí, přeje mu smrt hlady a sdělila nám, že se nemůže dočkat, až bude pryč. Prý se pokoušeli nasypat do sklepa nějaký jed, ale nezabralo to. Naštěstí. Zajímalo by mě, zda by pak byla paní spokojená se zápachem rozkládající se kočičí mrtvoly. Ve sklepě totiž páchne kromě kocoura úplně všechno. Představovala jsem si, jak do tohoto sklepa zamykám všechny ty lidi z domu, zavařuji železné mříže do oken a odcházím s krásným pocitem, že kocourek leží u někoho z nich doma v posteli a zrovna sleduje televizi. Snad život těm lidem jejich nenávist oplatí. Vlezla – nebo spíše skočila – jsem tím oknem dolů do sklepa, abych se podívala, zda bychom kocourka nemohli ulovit přímo ve sklepě. Také jsem si chtěla vyzkoušet, jak tam dole kocourkovi asi je. Byla jsem ráda, že jsem to tam celé bez baterky živá prošla. Spadla jsem do třech děr, namočila jsem si boty v jakémsi bahně, čekala jsem, co hrozného mě tam dole může potkat. Bohužel v tom hnusu, zápachu, prachu, bahně a nerovném terénu není možné s kocourkem pořádat závody. On zřejmě ví, co od lidí může čekat, takže je ostražitý a plachý. Když jsem ze sklepa vylezla, nemohli mě poznat. Vypadala jsem, jako bych tam již nějakou dobu také přežívala. Nezávidím mu. Hlavně v zimě, to ho ani igelit nezahřeje. Večer jsem se pokoušela kocourka chytit. Když jsem za tmy přišla, na ulici byl stále ruch. Babky si povídali, hospoda vyhrála, po kočičích hlavách se proháněli taxikáři, holandské a anglické slečinky klapkaly podpatky okolo okénka, některé na mě zvědavě pokukovaly, jiné se smály na celou ulici. Tiše pršelo, začínala jsem cítit, jak se o mě pokouší rýma. Kocourku vydrž, my nejsme zlí, ale to ty nemůžeš vědět. Kocourek spal stočený dole v igelitu, bylo mi ho moc líto. Podíval se na mě nahoru smutnýma očima a zase usnul. Pokoušela jsem se s podběrákem dolů skočit a než se zvedne, odchytit ho, ale kdepak. Lidé okolo pořád hlučeli, zastavovali se a kocourek se často budil. Nechtěla jsem ho zbytečně vylekat. Po dvou hodinách stepování nad oknem jsme kocourkovi dali večeři a jeli domů. Druhý den jsem zkusila dát na prkno sklopec, ale kocourek byl zřejmě vyplašený z celodenního rámusu, takže seděl dole, díval se na nás a pak zmizel někde ve sklepě. Musíme doufat, že se časem zadaří. Ubohé zvíře nemá kde být, ve sklepě přece nemůže zůstat do konce života. Navíc sklep je prý před rekonstrukcí, ale práce byly pozastaveny z důvodu nálezu argeologicky cenné stavby, takže má kocourek ještě chvilku času.

To jsem vyprávěla naší Olesici, když nechtěla dojíst paštičku… Olesice má všechno, má co jíst, má kde spát, má bezstarostný život. Tak proč by ho nemohl mít i Brambořík?

Pokud kocourka chytím, určitě napíšu.

Denisa Zárybnická, Toulavé Tlapky

Další fotografie k tomuto článku naleznete ve fotogalerii.