Tentokrát se zamyslíme nad vztahem veřejnosti ke zvířatům z útulků a jejich případné adopci. Je všeobecně známo, že útulky pro zvířata mají mezi lidmi špatnou pověst. Značný podíl na této pověsti mají veterinární lékaři, chovatelé, vyučující na středních veterinárních školách atd. – ti všichni často zájemce o adopci zvířete z útulku odrazují. Lidé se pak na základě takových informací domnívají, že je lepší pořídit si čistokrevné zvíře přímo od chovatele (množitele), příp. adoptovat zvíře, o které se jeho dosavadní majitel již nechce/nemůže starat. Pro útulky je takový přístup samozřejmě skličující a mnohdy ponižující, neboť se veřejnost neprávem domnívá, že zvířata z útulků jsou nemocná a nevychovaná a že adopcí zvířete z útulku si majitel „koleduje“ o problémy.>

Ale – útulků je mnoho a jsou mezi nimi samozřejmě rozdíly. Existují útulky (zpravidla zřizované ze zákona městy a obcemi), kde zvířata často projdou jen nezbytně nutnou karanténou a jsou nabízena ihned k adopci. V takových útulcích pochopitelně ošetřovatelé o svěřených zvířatech mnoho nevědí a nemohou případnému zájemci – s ohledem na jeho dosavadní zkušenosti se zvířaty – poskytnout o zvířeti dostatek relevantních informací. Zájemce, resp. již majitel, si tak může odnést povahově nevhodné, příp. i nemocné zvíře. V jiných útulcích (často fungujících jako občanská sdružení, příp. provozovaných kočkomilnými jednotlivci – fyzickými osobami) je přístup ke zvířeti individuální, což se odráží i v péči o zvíře. Zvířata jsou vydávána zpravidla kastrovaná, kompletně vakcinovaná, zbavená parazitů. Zájemci je podrobně popsán zdravotní stav zvířete, prodělaná onemocnění, příp. operace, minulost zvířete, povaha atd. Zároveň si pracovníci útulku pečlivě ověřují, do jakých podmínek bude zvíře umístěno, s ohledem na povahu zvířete (pouze bytové zvíře, zvíře s potřebou bezpečného výběhu atd.). Předpokládá se také, že pokud se nový majitel nebude moci kdykoliv v budoucnosti o zvíře postarat nebo si adopci rozmyslí, vrátí zvíře zpět do útulku a neponechá ho svému osudu.

Samozřejmě ale i u zvířete adoptovaného z útulku, který se o své svěřence poctivě stará a snaží se předávat pouze naprosto zdravá zvířata, se může stát, že zvíře po přestěhování do nového domova onemocní. Do útulku pak chodí rozhořčené zprávy, ba dokonce nadávky a výhružky, kde jsou pracovníci obviňováni ze špatné péče a zatajování informací o zdravotního stavu. Zde je potřeba upozornit, že změna prostředí je pro zvíře stresující událost, a zvíře je tudíž náchylnější k různým infekcím, např. rýmě, kašli, zánětu spojivek atd. Tyto nemoci jsou poměrně snadno léčitelné a je potřeba je považovat za příznaky aklimatizace. Bohužel, v horším případě mohou u stresovaného zvířete (kočky) vypuknout i vážnější onemocnění, např. FIP a FeLV, tzn. onemocnění, která jsou neléčitelná. Přestože je možné na tato onemocnění kočky testovat, testy jsou pro útulky finančně náročné a jejich výsledky jsou spíše orientační a nespolehlivé, proto útulky na tyto choroby běžně netestují. Pak se občas bohužel stane, že se v novém domově u zvířete (kočky) projeví některé z těchto neléčitelných onemocnění. Nejedná se však o zanedbání péče – do útulku se zpravidla dostávají zvířata, která pouze přežívají, jsou nemocná, podvyživená, oslabená špatnou imunitou a následky svého dosavadního života – zárodky onemocnění si do útulku již přinesou a změna prostředí spojená se stresem umožní pouze plné rozvinutí nemoci. Nový majitel by si měl uvědomit, že ať z útulku, od chovatele či z jiného zdroje přebírá živého tvora, u něhož se nedá spolehlivě předpovědět, jak se bude vyvíjet jeho zdravotní stav. Co však můžeme spolehlivě předpovědět, je skutečnost,že Vaše zvíře někdy v budoucnosti bude potřebovat veterinární péči – min. očkování. Zvíře z útulku by tedy mělo odejít do nového domova naprosto zdravé, což se naopak nedá říci o zvířatech od některých chovatelů či z velkochovů, kde často bývá péče o zvíře zanedbávána, neboť „chovatel“ (resp. množitel) se snaží minimalizovat veškeré náklady spojené se zvířetem tak, aby byl jeho zisk maximální. Je pak na zájemci o zvíře, aby si předem zjistil o konkrétním útulku, chovateli atd. dostatek informací a vyhnul se nepříjemným překvapením.

Samotnou kapitolou jsou pak zvířata, u kterých již v útulku propukne závažnější choroba, či zvířata s handicapem. O taková zvířata zájem nebývá, nejsou atraktivní a péče o ně může být finančně náročná, často bohužel s nejistým výsledkem a jasně ohraničeným horizontem. Ale i takové zvíře si zaslouží lásku i péči, kterých se mu po celý život nedostávalo. I takové zvíře by mělo aspoň pár posledních dní, týdnů, měsíců poznat, jaké to je, mít domov a páníčka, který ho miluje. I pro taková zvířata hledáme nové domovy, samozřejmě u zkušených a dostatečně poučených majitelů. Neboť i péče o nemocné, staré či handicapované zvíře může přinést uspokojení a dobrý pocit.

Tímto článkem bychom chtěli apelovat na zájemce o zvířátka, aby nezanevřeli na útulky a nebáli se útulkových zvířat. Ošetřovatelé ve většině případů dokáží poradit a pomoci, neboť je v jejich zájmu, aby každé zvíře našlo co nejlepší domov s ohledem na jeho charakteristiky a aby se tak z nových domovů vracelo do depozit jen minimum bývalých svěřenců.

Denisa Zárybnická, předsedkyně OS TT