Tento příspěvek s lehce morbidním názvem se zabývá úmrtím útulkových svěřenců. Jde o tabuizované téma, přestože se útulkoví pracovníci s úmrtím zvířat běžně setkávají a v řadě případů – přes maximální péči – nemohou učinit už nic, co by zvíře zachránilo. Útulky se ale ke svým smutným statistikám nepřiznávají, resp. je mnohdy „upravují“, a není divu. Důvodů, proč počty zemřelých jedinců raději zatajit, je mnoho – nařčení z nedostatečné péče, nedodržování hygieny, neodbornosti a nezkušenosti pracovníků… Taková obvinění, jakkoliv nezaložená na pravdě a na skutečné znalosti situace, mohou útulek vážně poškodit – jednak u dárců, na kterých je většina českých útulků závislá (Tak já jsem jim daroval/a tolik peněz a oni se o ty kočky ani nedokážou postarat…), jednak u potenciálních nových majitelů (Z útulku X si kočku raději nevezmeme, prý tam mají nějakou nákazu, ještě si domů něco zaneseme…).

Následující řádky by měly přiblížit neútulkové veřejnosti skutečný stav věcí, a to tak, aby už žádný ze slušných útulků nebyl obviněn z nepostačující péče jen na základě údajů „jedna paní povídala“ a nestal se terčem pomluv zlomyslných a neinformovaných jedinců. Za slušný útulek budu v tomto textu považovat takový útulek (bez ohledu na právní formu, vlastnictví, způsob držení zvířat atd.), který svým svěřencům poskytuje maximální péči a snaží se zachránit všechna zvířata, tzn. i ta, jejichž stav je velmi vážný a prognóza nejistá. Tzn. útulek, který neutrácí zvířata proto, že nemá dostatek prostoru či finančních prostředků. Nebudu jmenovat žádné konkrétní útulky v České republice ani využívat jejich dat, neboť žádný z útulků nechci poškodit, naopak.

I tak může vypadat rozloučení s milovaným zvířetem. Škoda, že se útulkoví svěřenci takového – třeba i méně okázalého – rozloučení nedočkají.
Foto převzato z www.baxterboo.com

Smrt v útulku není nic nenormálního a při vší péči často nejde o pohádku se šťastným koncem. Do útulků se zpravidla dostávají zvířata ve špatném zdravotním stavu (život strávený na ulici, úraz atd.), a i kdyby měl útulek k dispozici celý tým veterinářů a nejmodernějšího vybavení, některá zvířata prostě zachránit nelze, protože, řečeno terminologií TV reportérů a Policie ČR, „jejich stav není slučitelný se životem“. Útulky také narážejí na nedostatek finančních a lidských zdrojů – dobrovolníků, kteří jsou ochotni se dočasně postarat o zvířata, je stále málo, a tak každý útulek zvláště během letních měsíců zápasí s přebytkem koťat a nedostatkem lidí, financí i místa – místa, kam by se dala nalezená zvířata dočasně umístit a kde by mohla strávit dobu karantény, je málo. Přesto každý útulkář, postavený před dilema, zda nechat na ulici koťata bez matky, kde zcela jistě zemřou, nebo je vzít do přeplněného útulku, kde mají alespoň nějakou šanci na přežití, zvolí druhou možnost…

Abychom získali aspoň konkrétnější představu o tom, v jakých relacích se pohybujeme, podívejme se, jak to vypadá v zahraničí. Tak např. tzv. americký „no-kill“* útulek Friends of Pets of Klamath Basin [1] se v zájmu objektivního informování veřejnosti přiznává – a budiž mu přičteno ke cti, že se ke svým zemřelým dokáže přihlásit – že v jeho péči v roce 2007 zemřelo 229 koťat z 379 přijatých, takže úmrtnost je cca 60 %. U dospělých svěřenců uvádí trochu lepší čísla, a sice 102 přijatých a 36 zemřelých, tzn. 35 %. Za posledních 7 let uvádí míru umrtnosti koťat cca 50 %. Polovina koťat přijatých do útulku se tedy nedožije dospělosti. K tomu, abychom mohli usuzovat o stavu v dalších (a tedy i českých) útulcích, bychom potřebovali samozřejmě další údaje. Následující údaje jsou tedy sice z jiného soudku, ale opět ukazují, jak blízko smrti se zvláště koťata ocitají. Veterináři v UK [2] zkoumali příčinu úmrtí 274 koťat, přičemž zjistili, že u 55 % koťat byla příčinou smrti infekční (tzn. nakažlivá) choroba (herpesvirus a kalicivirus), dalších 25 % zemřelo na FPV.

Úmrtí koťat je samozřejmě pro každý útulek nejsmutnější, neboť koťata umírají na úplném začátku svého života, přičemž se jedná o nesmyslnou a zbytečnou smrt, a to pouze kvůli nezodpovědnosti nás, lidí. Kotěcí organismus má velmi křehkou rovnováhu, jeho imunita se teprve tvoří. Kotě obecně je tedy velmi náchylné k jakékoliv infekci. K tomu přidejme ještě další „handicapy“, které nalezená koťata mívají – podvýživa (ať už se jedná o sirotky či o koťata, která matku sice mají, ale její zdravotní stav neumožňuje dostatečně živit všechna koťata), vnější a vnitřní parazité, stres z pobytu v útulku (platí zejména u koťat volně žijících koček) – vlastně je zázrak, že se takové drobné a choulostivé stvoření podaří zachránit… Pro dospělé kočky platí vesměs to samé – výhodou je, že jejich imunita je již „hotová“, nevýhodou pak to, že se vzrůstajícím věkem se u nich může nastřádat celá řada dalších neduhů, zvlášť pokud se jedná o zvířata žijící ve „volné přírodě“. Staré a špatně zhojené rány, zlomeniny, nové rány a zlomeniny, nekvalitní strava, vnitřní a vnější parazité, selhávání některých orgánů atd. V takovém stavu pak není těžké chytit další infekci. Těmito neduhy je pochopitelně každé zvíře postiženo v různé míře, a tak se jejich šance na přežití a uzdravení liší. Ale každá taková kočka dá pracovníkům útulku pořádně zabrat.

Pokud se tedy kdekoliv (zejména na diskusních fórech) objeví útočné poznámky, které obviňují některý útulek z příliš vysokého procenta úmrtnosti jeho svěřenců, není třeba činit ukvapené závěry. Nejlepší je jít se osobně přesvědčit, jak to v konkrétním útulku vypadá. Každý poctivý útulek po domluvě umožní, aby se případný zájemce do útulku podíval a učinil si vlastní obrázek. Leckdy až na místě takovým lidem dojde, co všechno obnáší starat se o zdravá, a tím spíše nemocná, zvířata. Pokud ani to čtenáře nepřesvědčí, doporučuji vlastní autentický zážitek ve formě dočasné péče – každý útulek bude rád, nabídne-li se dobrovolník, který by chtěl pomoci např. s „vypipláním“ kotěte, které přišlo o matku. Nedůvěřivý dobrovolník tak velmi snadno na vlastní kůži zjistí, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí a jak se leckteré nadějné případy lehce stanou beznadějnými (naštěstí i naopak).

Věřím, že tento článek pomůže k tomu, aby se útulky nemusely obávat zveřejňovat případy, kdy jejich chovanec zemře, a nebudou muset ve svých výročních zprávách upravovat údaje o zemřelých svěřencích. Zvířata v útulcích prostě umírají, a to nikoliv zřídka. Na vině však nejsou pracovníci útulku, ale ti, kteří své kdysi možná milované zvíře a jeho potomky zanechali svému osudu. Útulek pak jen napravuje jejich chyby.

I proto jsme na náš web zařadili sekci „Vzpomínáme“, kde naleznete zvířátka, která prošla našimi depozity a se kterými jste se na těchto stránkách mohli setkat. Jejich život však již skončil, ať už během pobytu v útulku, nebo u nových majitelů. Považujeme za důležité věnovat těmto zvířátkům alespoň vzpomínku, i když tím riskujeme obvinění uvedená v úvodu tohoto článku. Ale chceme jít příkladem a ukázat, že naše úspěšnost ve smyslu uzdravených zvířat předaných do nových domovů závisí nejen na maximální péči našich dobrovolníků, ale i notné dávce štěstí. Protože zázraky dělat neumíme.

Soňa Veverková

* „No-kill“ útulek – označení útulku, který své svěřence neutrácí, resp. utrácí pouze v případech, kdy jsou zranění či onemocnění zvířete příliš vážná, resp. pokud je zvíře příliš agresivní na to, aby mohlo být nabídnuto k adopci. Týká se zejména útulků v USA, kde je eutanázie zvířat běžnou praxí. Více o „no-kill“ útulcích  viz např. Wikipedie (anglicky).

Literatura:
[1] WILLIAMS, K.: An explanation of why cats die in our shelter and many other shelters, as well, [cit. 2009-07-05]
[2] CAVE, T. A. – THOMPSON, H. – REID, S. W. J. a kol.: Kitten mortality in the United Kingdom: a retrospective analysis of 274 histopathological examinations (1986 to 2000), The Veterinary Record, Vol. 151, Issue 17, 497–501.