Tak uplynul týden od umisťovací výstavy Sen zvířat a my se vydali na další akci – 1. Historicky největší sraz psů v ČR, který uspořádal portál pro milovníky psů „Psí Láska“. Sraz se na Praze 4 – Chodově na louce Na Jelenách.

Cílem srazu bylo shromáždit co nejvyšší počet psů a pokusit se o zápis do české Guinessovy knihy rekordů. Na akci jsme byli pozváni pořadatelem, abychom se zde mohli prezentovat propagačním stánkem.

Přihlásili jsme čtyři pejsky – Brenu, Larse, Leona a Lerryho. Děkujeme za pomoc všem dobrovolníkům, kteří s námi strávili celý den, především Radce za ozdobení stánku fotkami, Kátě a Michalovi. Děkujeme i kamarádům, kteří nás přišli pozdravit i se svými pejsky, zdravíme Katku Š., Katku K., Vlčici a její kamarády a spoustu dalších.

Ráno probíhalo tak, že Renča stavěla stan a já jsem musela zajistit, aby se pejsci pořádně proběhli – zapřáhla jsem si tři kolem pasu a běhali jsme po louce a po kopci. Byl to pohled docela veselý, neboť psi tahají jak blázni, a když tlesknu, zrychlí:-) Můžu říct, že jsem necítila nohy, ale bylo to moc fajn. Mám ty svoje zlobivce moc ráda.

Bohužel akci poznamenala velká nepříjemnost – v době, kdy jsem byla se svými třemi bílými psisky uprostřed placu, Lerry byl u stánku s dobrovolníky a mazlil se s lidmi. V nečekané chvíli se vrhl na malého pejska a pustil se do něj. Snažila jsem se okamžitě přijít pomoci, aby mě Lerry alespoň slyšel – kdybych křičela víc, snad by to pomohlo. Respektuje mě. Jenže mi bohužel podjely nohy, uklouzla jsem a psi mě odvlekli přímo k bojujícímu Lerrymu, přičemž Lars se do malého pejska pustil také. Bohužel jsem nebyla schopná udělat víc než Larse odtáhnout zpět, další lidé, kteří přišli pomoci, pak zvládli Lerryho. Byla jsem vyděšená a nevěděla jsem co udělat a ještě k tomu držet pejsky. Byl to boj o život, ale malý pejsek nakonec vyvázl jen s lehkým zraněném na uchu a nevyžadoval ani pohotovostní ošetření. Lerryho prostě naštval, jakožto samec konkurent. Lerryho mu dal lekci, mohl ho zabít jednjím stiskem. Ten šok, který jsme všichni utrpěli, se nedá ani popsat! Velmi mě mrzí, že jsem neměla Lerryho více pod dozorem. Chyba byla na obou stranách. Neznámí psi se prostě k sobě pustit nemohou bez neustálé obezřetnosti. Za mé přítomnosti by k tomu na 99 % nedošlo. Lerry mi vrátí i kus masa, když chci. Bylo nám všem moc zle, hlavně paničce pejska a samozřejmě všem, kteří určitou chvíli viděli boj beznadějně. Neměli jsme pak náladu už vůbec na nic. Snažila jsem se tvářit vesele, ale nešlo to. Mnoho lidí si určitě všimlo, že nikomu z nás už není do smíchu…

Když se situace uklidnila, došla jsem za majitelkou pejska. Omluvila jsem se a nabídla jsem vyrovnání. Byla jsem vděčná, že pejsek je naživu. Bohužel tohoto momentu využili opět naši nepřátelé. Celou scénu nafotili a vystavili fotky na internet, kde mi vyčítali, že psy nezvládám a nemám je vychované. Je to moc smutné, že se takto vyjadřují. Husky jsou smečkoví psi. Mě již po půl roce respektují. Vím, že pokud by se jim do jejich kotce dostalo cizí zvíře, zabijí ho. Proto jsou také dobře zabezpečeni, nechodí navolno a nevystavuji je kontaktu se zvířaty, kterým by mohli ublížit. Ale na akce s nimi jezdíme pravidelně. Vím, že k lidem jsou suproví.

Byli jsme s Lerrym na Točníku, kde bylo hodně psů, koně atd., přesto k ničemu nedošlo, nespustila jsem ho z dozoru . Psi sice neposlouchají na povel „ke mě“, ale v žádném případě to nejsou nezvladatelné bestie. Na jméno slyší každý. Larse odvolám i od zajíce navolno na poli. Vždycky je dobře hlídám, aby na akci na někoho neskočili nebo někoho nevylekali. Jsou velcí a i drápama to dost bolí. Kdyby byli nezvladatelní, už nemám ani jednoho a pobíhají po lesích. Nebo jsem zakousnutá sama a další lidé, co mi s nimi pomáhají či se s nimi mazlí včetně dětí! Lerry má takovou sílu, že ho neudržím, ani když mám jen jeho! Když ho potřebuju zastavit z rychlého běhu na vodítku, musím si ho zavolat. Pokud neposlechne, letím na zem a jedu. Nestalo se mi to ještě. Na své jméno reaguje vždycky. Ostatní, když jsou ve smečce a jdeme běhat, také ovládám povely. Jistě, že neposlouchají jako psi cvičení k tahu odmalička, ale protože už vím, co si s nimi mohu dovolit a kdy mě poslechnou, a tak je beru na akce i na výlety. Psy, u kterých si jistá nejsem, nechávám doma. Brena, Lars a Leon jsou navíc mimořádně milí k dětem. Byla to nešťastná náhoda, která nakonec neskončila tragicky. Lerry není jediný, který se kdy popral s jiným psem. Stačí se pozeptat na různých veterinách. Bohužel posměváčci  mě staví do pozice, že jedině moji psi se perou a jedině oni jsou nevychovaní kvůli mě. Útočné komentáře lidí nás však velmi mrzí. Nechápeme jejich záměr. Hrubě se ke mně zachoval jeden člověk přímo na akci, když jsem vedla Larse a Leona do řady na natáčení snímku. Počkal si, až budu daleko od stánku, pouze s kamarády. Vysmíval se mi a ještě mě sepsul za to, že nenechávám Leona dělat si, co se mu zachce – skákal na kamarádčinu fenu, která ho mohla klidně pokousat. Proto jsem Leona stáhla k sobě, abych tomu zabránila. Je to rarach, vždyť je to roční pes! Řekl mi, ať ho nebiju do obličeje, že to všichni viděli.To mě zamrzelo ještě víc. Zvláště od člověka, který zná historii mosteckých psů a vyzná se i v jejich povahách. Přitom lidé okolo mě nechápavě zírali, protože viděli, že jsem ho do obličeje nemlátila a rozhodně ne pěstí, jak kdosi napsal na internet. Leon se podrobil i testu reakce na nápřah "pěstí". Místo toho, aby jako údajně mlácený pes padl na zem a krčil se, vesele skákal, olizoval mě a máchající ruky si nevšímal. I zkušení kynologové se smáli, že tohle přece není mlácený pes. Nikdy bych nemlátila psa pěstí, už proto, že původně plašší mostečáci by k žádné nápravě povahy nedošli, báli by se mě a také proto, že je mám ráda. I když to posměváčci nechápou a nevěří, ale mám. Klidně na ně zvýším hlas, to vím, že reagují. Ale mlácením bych fakt ničeho nedosáhla. Protože se ke mě dostává hodně psů, které někdo řezal s prominutím jak hady, vím jak takový pes vypadá a co se s ním pak děje. A kolik mi dá práce mu vrátit zpátky důvěru. Na mostecké křížence huskounů tedy volám hodně nahlas, ale pěstí do hlavy jim fakt nedávám ani náhodou!

Celkové pocity z akce jsou tedy poznámenány těmito zážitky, přesto jsem ráda, že pejsci se proběhli, že jsme pro ně dostali krmení a pamlsky a v pořádku jsme se vrátili domů. Děkuji všem lidem, kteří se u stánku zastavili, pohladili naše mazlíčky a ocenili jejich zlepšení oproti prvním dnům u nás. Jsem ráda, že těch milých a hodných lidí se srdíčkem na pravém místě je stále ještě dost.

Denisa Zárybnická